Dub 16

Žánr pověsti

  • Pověst (stejně jako žánr pohádky) patří svým původem do ústní lidové tradice.
  • Pověst se vyznačuje vztahem k reálné skutečnosti a časoprostorovým ukotvením.
  • Některé pověsti obsahují skutečnou historickou dataci událostí a lze je chápat jako pomyslný záznam historické události.
  • Na rozdíl od pohádky, která je čistě fiktivní, se pověst váže k určitému místu. Pojem místa je třeba chápat v širokém významu – může to být místo, kde je usazen celý národ, může to být město, krajina, ale například i studánka, balvan nebo strom.

Pověsti představují záznam lidského vztahu k důležitému aspektu jeho života a existenciality, které představuje určité místo. Vazba člověka a místa je emocionálně naplněným vztahem. Člověk prostřednictvím tohoto vztahu hledá své místo ve světě, ve společnosti, v historii. Vztah člověka a místa tím není nikdy pasivní, člověk vždy formuje svůj život podle místa, kde žije, ale zároveň toto místo formuje i jej (viz např. tradiční dělení venkovského obyvatelstva na „horní“ a „dolní“).

  • Pověst a její znaky:
    • většinou bývá časoprostorově ukotvena
    • absence stereotypních formulí
    • mohou se v ní vyskytovat nadpřirozené postavy
    • bipolarita dobra a zla (dobro však nemusí nad zlem zvítězit)
    • výchovný akcent
    • hlavní hrdina nebývá idealizován
    • malé množství jednajících postav
    • jednoduchost jazyka a kompozice
    • jednomotivická narace
    • překvapivá pointa
  • Pověst a její typologie:
    • Historické – tento typ pověstí může pracovat s konkrétní dějinnou událostí, z tohoto důvodu řadíme do okruhu pověstí historických pověsti o válkách, o životě měst, o katastrofách apod. Zvláštní oblast představují staré pověsti české (mytické pověsti), které se svojí obsahovou strukturou přibližují mýtu, a jsou neodmyslitelně spjaty s naší národní kulturní tradicí. Mezi staré pověsti české řadíme například pověsti o Libuši, o praotci Čechovi. Genezí mytických pověstí se v českém literárněteoretickém prostředí zabývali zejména dva autoři: Vladimír Karbusický v díle Báje, mýty, dějiny. Nejstarší pověsti v kontextu evropské kultury (1995), případně Dušan Třeštík ve studii nazvané Mýty kmene Čechů. Tři studie ke „starým pověstem českým“ (2003).
    • Místní – v soudobé terminologii se rovněž užívá termín regionální pověsti – vztahují se ke konkrétnímu místu, popisují, případně odhalují tajemství vybrané lokality. Místní pověsti lze dále třídit na pověsti:
      • architektonické – vykládají vznik architektonických památek
      • etymologické – objasňují místní názvy
      • etiologické – vysvětlují původ např. přírodních útvarů
      • genealogické – týkají se historie rodů
      • legendární – popisují např. založení klášterů
      • heraldické (erbovní) – vysvětlují význam erbů, domovních znamení
    • Démonologické – zaměřují se na popis setkání člověka s nadpřirozenými bytostmi.

Metodický přístup k pověsti

V soudobé pedagogické praxi je obvyklejší sledovat v pověstech především dějovou linii. Ta je jistě důležitá především pro pochopení ať již dobových, nebo místních reálií, avšak pozornost je třeba věnovat i vlastní umělecké výstavbě pověstí. I zde nalezneme podobné umělecké prostředky jako triádu, ozdobná a hodnotící epiteta, přirovnání, lidová rčení apod.

Souvislost pověsti a pohádky můžeme nalézt i v rovině etické. Zatímco v pohádkách je rozložení dobra a zla vždy zřetelné, v pověstech bývá mravní poselství vyjádřeno složitěji.

Na rozdíl od pohádek, kde je zápas mezi dobrem a zlem jednoznačný, v pověstech (kvůli jejich historicitě) je tento zápas komplikovanější. Zatímco v pohádkách strašidelné (nadpřirozené) bytosti symbolizují skryté duševní síly, v pověstech se tyto bytosti pojí k místu – tam, kde straší, došlo někdy v minulosti k zlému činu. Zlý čin musí být usmiřován (např. vysvěcení místa, smírčí kameny na místech vraždy apod.).

V praktické části jsme při řazení textů pověstí vycházeli ze zeměpisného hlediska. Pověsti jsme neřadili podle žánrových variant (historické, místní, démonologické apod.), nýbrž podle jednotlivých krajů. Učitel tak může jako první vyhledat pověsti svého kraje a s nimi potom dále pracovat (určovat druh pověsti apod.). Toto členění zároveň umožňuje mezipředmětový přesah do výuky zeměpisu, dějepisu či občanské nauky (správní dělení ČR). Žáci by měli být vedeni k vnímání širších mimoliterárních jevů prostřednictvím textu (pověsti) – v jakém kraji, městě žijí, co je pro tento kraj (město) typické, odkud se odvozuje název města, jaká je historie města atd.

V případě předkládaného materiálu neklademe důraz na interpretaci textu, jak tomu bylo v případě pohádek (hledání konkrétních motivů a jejich významů apod.), nýbrž nám jde o poznání typu pověsti: erbovní, legendární, démonologická, historická atd.

Znovu připomínáme, že nadpřirozené bytosti v pověstech nemají stejnou funkci jako v pohádce. Zatímco v pohádce jsou projevem vnitřních duševních sil (jsou nadčasové), v pověstech se vždy váží ke konkrétnímu místu (odborně řečeno jsou tedy zakotveny v konkrétním časoprostoru, neboli chronotopu) a odkazují na nějaký zlý čin (vraždu, zradu), který musí být vykoupen, usmířen (smírčí kameny). Historický základ pověstí (vázanost na konkrétní časoprostor) můžeme vidět zejména u textů Aloise Jiráska, které jsou opatřeny rozsáhlým poznámkovým aparátem.

U každého kraje bude nabídnuto několik pověstí, přičemž počítáme s tím, že učitel se svými žáky vyhledá ke svému kraji další pověsti, případně navštíví místa, k nimž se pověsti vztahují, nebo v rámci projektu vytvoří sbírku místních pověstí (ve spolupráci s místním muzeem, archivem, regionální knihovnou) apod.


Autoři, adaptátoři pověstí pro děti a mládež

V. B. Třebízský  – Národní pohádky a pověsti
K. V. Rais  – Povídky ze starých hradů
A. Jirásek  – Staré pověsti české
A. Sedláček – Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
A. Wenig  – Staré pověsti pražské, Věnec pražských pověstí, České pověsti
I. Olbracht  – Ze starých letopisů
E. Petiška  – Čtení o hradech, zámcích a městech
V. Cibula  – Nové pražské pověsti
V. Hulpach  – Báje, legendy a pověsti staré Prahy
I. Březinová  – Kozí příběh (knižní zpracování)
A. Ježková  – Příběhy českých knížat a králů
L. Seifertová  – Dějiny českého národa a pár světových událostí


Autoři, adaptátoři pověstí regionu

Regionální pověsti jsou poměrně oblíbeným knižním artiklem. Zájem o ně začal stoupat přibližně v šedesátých letech dvacátého století společně se vznikem regionálních nakladatelství.

Dětmi jsou pověsti regionálního charakteru přijímány pozitivně a povědomí o nich je nedílnou součástí výchovy kulturně vzdělaného člověka.

Učitel v případě volby textů regionálních pověstí může pracovat i s díly místních autorů.

F. Lazecký  – Dukátová stařenka
H. Lisická  – Pověsti starých měst, Zrcadlo starých časů
P. Biliánová  – Z tajů pražských pověstí
O. Sirovátka, M. Šrámková  – Živá voda
V. Hulpach  – Báje a pověsti z Čech a Moravy
V. Hulpach  – Pověsti z Čech, Moravy a Slezska
Alena Ježková  – Staré pověsti české a moravské


Ke stažení:
Metodický list – pověst, Pověsti Královehradeckého kraje, Pověsti Pardubického kraje

Metodický list – pověst, Pověsti Královehradeckého kraje, Pověsti Pardubického kraje

Rytířské erby

zapsal(a): Vondrák Martin