(literární interpretace)
Žánr mýtu
- Mýtus z řeckého mythos (vypravování) je tradovaný příběh (např. o vzniku světa, o životě bohů a hrdinů nebo o slavných činech).
- Mýtus nebo též báje vypráví posvátný příběh z počátků naší doby, který sloužil jako vzor pro lidské chování a byl vnímán jako absolutní pravda. Mýtus zaznamenává lidské zkušenosti v modelových, archetypálních příbězích. Je definován více filozoficky a religiózně než literárně.
- Mýtus zůstává díky symbolickým významům, estetickým a etickým rozměrům trvale platný a zajišťuje danému společenství morální a kulturní ukotvení a stabilitu.
- Mýtus pracuje s jinými strukturami než věda, např. historie. Místo historických postav zpodobňuje archetypy.
- Historické postavy bývají poměřovány s mytickým vzorem, např. bývají historické postavy přirovnávány k určitému typu hrdiny.
- Také historické události jsou často porovnávány mytickými kategoriemi, např. boj s netvorem, nepřátelství sourozenců.
- Mýtus vychází z kolektivní paměti společnosti, která je nehistorická. Základní mýty všech kultur světa jsou velmi podobné, narážíme v nich na stejné typy hrdinů, činů a událostí.
- Nejpoužívanějšími a nejznámějšími archetypy jsou v naší kultuře postavy z řecké mytologie.
Dnes se s mýty seznamujeme především prostřednictvím četby, která nahrazuje ústní slovesnost.
Na úrovni osobní zkušenosti se mýty objevují v našich snech a fantaziích. Kvůli svému archetypálnímu pozadí představují důležitou složku naší osobní i společenské paměti, proto bychom měli mýty dobře znát a motivovat k jejich znalosti i žáky ve škole.
Metodický přístup k mýtu
Mýtus je žánr, pro nějž je typické vyprávění, proto by mělo vyprávění mýtů patřit k hlavní metodě při výuce. Žáci by měli být schopni vyprávět některé z mýtů a měli by se seznámit se základními postavami a motivy řecké mytologie (jako je např. Olymp, jména některých bohů, jejich atributy ap.).
Cílem výuky mýtů není znalost celých příběhů, ale seznámení se s hlavními postavami a některými atributy, spojenými s určitými činnostmi a postoji, které mají důležitost v životě jednotlivců i celé společnosti. Např.:
- Zeus – božská postava budící respekt, Diův blesk – síla, energie, hněv, respekt
- Áres – boj, zbraně
- Afrodíté – láska a krása
Kosmogonické mýty. Při probírání této tematiky by měl učitel poukázat na společný základ těchto mýtů, vytvářející i společný základ naší civilizace a kultury. Egyptské, židovské a řecké kořeny.
Převyprávění mýtů
V posledních desetiletích zaznamenáváme obecně zvýšený zájem o mýty a o příběhy inspirované mýty. V literatuře pro děti a mládež se vedle tradičních textů, vycházejících z řecké (případně egyptské nebo sumerské) mytologie, které u nás umělecky ztvárňovali především Eduard Petiška, např. Staré řecké báje a pověsti a Vojtěch Zamarovský, např. Bohové a hrdinové antických bájí, Objevení Tróje, Bohové a králové starého Egypta, pohybující se žánrově mezi převyprávěním mýtů a literaturou populárně naučnou, se v poslední době setkáváme i s mýty širšího kulturního kontextu.
Ze zájmu o artušovské legendy vychází v domácí produkci např. kniha Vladimíra Hulpacha, Emanuela Frynty a Václava Cibuly Hrdinové starých evropských bájínebo Rytířské legendy, Keltské mýty a báje Vladimíra Hulpacha, nakladatelství Gemini vydává pro mladší čtenáře řadu překladové literatury v edici „Mýty a legendy“, např. Mýty a legendy amerického kontinentu, Vikingové, Indiáni, artušovské legendy ap., k méně známým mýtům v našem prostředí patří např. mýty Inuitů, v překladové literatuře viz Grónské mýty a pověsti Knuda Rasmussena, z domácí produkce např. mýty sibiřských lovců Oheň na sněhu od Jiřího Horáka, dále připomeňme Soumrak bohů (severské mýty a báje) Heleny Kadečkové nebo Soumrak a prsten (germánské ságy o bozích a hrdinech) Ivany Vízdalové.
V této velmi početné skupině titulů se setkáváme s autorským převyprávěním mýtů nejrůznějších kultur. I když jde o literární zpracování látky, umělecká úroveň v tomto případě není nejdůležitější sledovanou rovinou, pro tento typ textů je prioritní složka informativní a etická.
Převyprávění mýtů sebou také přináší řadu nesnází žánrového charakteru, které vyplývají ze snahy mluvený text fixovat, což může vést ke kontaminaci žánrů, zvláště mýtu a eposu. Příkladem mohou být i artušovské mýty, jejichž příběhy postupně zlidověly a transformovaly se do dalších žánrů (např. příběhy Tristrama, rytíře Kulatého stolu – Tristram a Izalda, tvořící významnou součást středověké milostné epiky).
Autorská mýtotvorná literatura
V posledních desetiletích mají mýty vliv i na utváření nových literárních žánrů (jedná se o tzv. umělou mytologii), především se to týká žánru fantasy literatury.
Specifický svět založený na umělé mytologii vytvořili ve svém literárním díle John Ronald Reuel Tolkien (1892 – 1973) a Clive Staples Lewis (1898 – 1963) v průběhu 20. století. Jejich mytologie nebyla konstruována na základě konkrétních mýtů, ale na základě obecné struktury mýtů a mytologie vůbec. Oba autoři jako vysokoškolští učitelé a kolegové zaměření profesně na filologii, severskou a keltskou mytologii, vytvořili nový literární žánr, který sami označovali jako mýtotvorbu. Čtenářům zprostředkovali vstup do uměle vytvořeného fiktivního mýtického světa, který umožňuje pozorovat a pochopit i povahu světa našeho. Autoři vytvořili zcela nový, originální typ literatury, kterou dnes již označujeme jako klasickou formu fantasy literatury.
Žánrové zařazení díla Tolkiena a Lewise není v odborné literatuře vnímáno jednoznačně, bývají označováni jako autoři pohádek nebo fantastické epiky, v současné době nejčastěji jako autoři žánru fantasy. Přesné odlišení fantasy literatury od literatury sci–fi je obtížné, rozdílnost mezi těmito žánry je nejnápadnější v pojetí prostoru, v němž se děj odehrává. Pro sci–fi literaturu je typické čerpání námětů z poznatků vědy a techniky, exponování děje do budoucnosti a většinou i mimo naši planetu. Fantasy literatura vytváří buď světy nové, ve své klasické podobě mýtické, nebo zná prostředky, jak proniknout do jiných realit nebo dimenzí tohoto světa.
Keltská mytologie
Keltskou vzdělanost šířili druidové, hodnost druida vyžadovala dlouholetou přípravu (trvala až dvacet let). Druidové vykonávali kněžské obřady, zabývali se výchovou mladé generace, ale někteří byli i válečníky.
Vzdělanost se šířila pouze ústně v příbězích, které vytvořily celou hrdinnou mytologii. Nejproslulejší vypravěči znali až tři sta padesát příběhů, později převzali jejich funkci bardové – potulní básníci a pěvci a keltské příběhy, zvláště o Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu, se rozšířily po celé Evropě.
Keltové
Archeologové potvrzují existenci Keltů už v druhém tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zmínky o keltském lidu pocházejí ze 6. století př. n. l. Památky po Keltech dnes nacházíme na území Francie, Španělska, Švýcarska, Velké Británie, jižního Německa.
Původ Keltů je úzce spjat i s naší zemí. Keltský kmen Bójů přinesl název našemu území – Boiohaemum (odtud Bohemia).
Přečtěte si knihu Vladimíra Hulpacha a Tomáše Řízka: Keltské mýty a báje.
Pozůstatky po Keltech nacházíme na mnoha místech naší země (ať už se jedná o oppida, případně menhiry). Například v Jihočeském kraji nedaleko obce Třísov najdeme keltské oppidum, které patřilo k nejvýznamnějším na našem území. Pochází z 1. st. př. n. l.
Víš, co znamená slovo OPPIDUM nebo MENHIR? Odpověď si ověř ve slovníku pojmů na konci kapitoly v příloze ke stažení.
Staré dokumenty, které se našly na našem území, potvrzují keltský původ jmen, názvů měst a jiných lokalit. Chceš vědět víc? Najdi si knihu Jiřího Svobody: Keltské motivy v českých pověstech.
Ke stažení:
Metodický list – mýtus, O panu Lancelotovi a o hledání svatého Grálu
Metodický list – mýtus, O panu Lancelotovi a o hledání svatého Grálu