Lis 02

Charakteristika nových didaktických materiálů

Cyklus předkládaných souborů textů vychází z požadavků Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Moderní antologie umožňuje učitelům variabilní práci s texty dle vlastního výběru. Prezentuje základní literární témata, z nichž učitel volí podle situace ve třídě náročnější nebo méně náročnou variantu. Z každého tématu se může učitel zaměřit na jedinou literární ukázku, případně volí k interpretaci rozšířený repertoár textů. Nové antologie a metodické příručky předkládají řešení, tj. základní informace a interpretace textů, náměty pro žáky i doplňující náměty pro učitele, avšak v duchu Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání pokládáme za důležité, aby si konkrétní didaktickou realizaci výuky učitel připravil „na míru“, tedy dle vlastních preferencí a osobního zaměření.

Metody a formy práce s texty:

  • Při nácviku je upřednostňována práce s celými uměleckými texty, nikoliv pouze s ukázkami;
  • při literární interpretaci považujeme za důležité důsledně oddělovat otázky věcného charakteru a otázky zjišťující porozumění textu, tj. jeho významovou rovinu;
  • preferujeme respektování kulturních přesahů (práce s archetypy, symboly); přesahů do estetickovýchovných předmětů (práce s výtvarnými, příp. hudebními motivy) a dalších interdisciplinárních přesahů, např. při výuce pověstí poznávání historických a zeměpisných souvislostí.

            Koncepce čítanek vychází ze struktury literárních druhů (epika, lyrika, drama), které představují základní způsoby vytváření literárně estetické skutečnosti. Výuka v rámci literárních druhů prolíná všemi čtyřmi ročníky základní školy a odpovídajících ročníků gymnázií, a to od základních poučení a reprezentativních vzorů každého z těchto literárních druhů přes uvědomění si žánrové a tvarové pestrosti až k reflexi útvarů metaliterárních, nacházejících se na pokraji literárnosti (literatura faktu, biografie apod.).

Vlastní struktura čítanek je vybudována na principu genologickém (žánrovém), a to tak, že všemi exponovanými ročníky prolíná zřetel literárně druhový (epika, lyrika, drama), který je v každém ročníku naplněn výukou konkrétních literárních žánrů. Hledisko literárně druhové a genologické vychází ze základní struktury literární tvorby (literárního procesu), postihuje základní způsoby vytváření literárně estetické skutečnosti. Představuje základní schéma literárních a literárně vědných poznatků a dovoluje učiteli, aby základní učivo obohacoval dalšími vědomostmi (biografickými, literárně historickými apod.).

V rámci výuky jednotlivých žánrů bude mít učitel možnost vybrat si z nabídky textů v čítance to dílo, které bude se žáky analyzovat. Důraz se klade na postižení základních charakteristik žánru (tzv. znaky čistého žánru) a po jejich zvládnutí může učitel vést žáky k pozorování žánrových zvláštností, zvláštností autorského stylu v rámci určitého žánru, rozvíjení žánru o další aspekty tvarové, námětové, historické, přístupové apod.

 

Cíle literární výchovy

Žák na počátku 2. stupně základní školy je schopen rozpoznat umělecký text od neuměleckého, pojmenovat elementární literární jevy. Na základní bázi by měl být schopen rozpoznat literaturu hodnotnou a konzumní (kýč), měl by mít vytvořeny základní čtenářské návyky. Na 2. stupni základní školy se proto bude literární výchova soustřeďovat nejen na pouhé postižení dějového, příběhového (v epice a dramatu) nebo pocitového (v lyrice) základu textu, ale půjde také o rozkrývání literárních (estetických) složek díla, spočívajících ve zvláštnostech jazykového vyjádření, v tematické a kompoziční koncepci díla.

Literární výchova má tedy co nejefektivněji a věku žáků nejpřiměřeněji postihovat tzv. literárnost slovesného uměleckého díla, čímž se rozumí postižení způsobu, jakým konkrétní umělecké dílo vytváří specifickými prostředky svou vnitřní skutečnost.

Jde o takový přístup k uměleckému dílu, který nehledá smysl díla vně textu (v modelech společenského chování, v historických okolnostech a dobových souvislostech, v dobové ideologii – i když na tyto skutečnosti může být příležitostně upozorněno), ale soustřeďuje se na kvality textu samého (tj. na jeho literárnost) a uvádí je do souvislosti se základním prožitkovým a zkušenostním světem člověka.

Literární výchova tedy především respektuje vlastní estetický svět literárního textu, který svou artificiálností (umělostí, vytvořeností) zpětně působí na svět člověka, obohacuje jej a humanizuje. Takto pojatá literární výchova má vést žáky k postoji, jenž by se dal nazvat „myšlením v literatuře“, tedy k živému, vnímavému a zároveň poučenému vztahu k uměleckému textu jako k celistvé struktuře, v níž každý dílčí jev (např. způsob vyprávění – narace, veršové kvality apod.) nese charakter záměrnosti (příznaku) a podílí se na utváření celkového smyslu určitého uměleckého díla.

Základní formou práce s uměleckým textem jsou různé způsoby tvořivé interpretace textu, při nichž učitel vychází samozřejmě z charakteru samotného textu, ale i ze svých vlastních dispozic a preferencí, z úvah o úrovni třídy apod. Interpretace uměleckého textu klade na učitele vysoké nároky jak co do hluboké obeznámenosti s texty, tak i co do pěstování literárního i obecně uměleckého vkusu a schopnosti předat svá hodnotová měřítka žákům. Pěstování vkusu jako základní schopnosti rozeznat dílo prokazatelné umělecké hodnoty – bez ohledu na jeho poetiku – od díla pouze líbivého, kýčovitého, jehož „poetika“ je tvořena tematickými, kompozičními i jazykovými prefabrikáty, se v posledních desetiletích, kdy vkus je vážně devalvován buď ideologizací, nebo komercí, stává nutnou součástí učitelovy profesionální vybavenosti.

zapsal(a): Vondrák Martin